Stránky

pátek 14. srpna 2015

Jeden moment na semináři aikido

Skončil první den semináře. Odpolední trénink dospěl k závěru, formality a fotografování se odbyly s patřičnou vážností a s upřímným úsměvem. Všichni zúčastnění odešli do restaurace, něco pojíst a trochu se pobavit. Jenom já zůstávám v hale hořické sokolovny, která nám nyní nyní slouží jako dojo. Konečně jsem sama, konečně mám čas na sebe.
 
Je zvláštní, jak je toto místo, které znám plné života, najednou tiché. Nikde ani noha, akorát dům si žije vlastním životem. Zažívám ho tak poprvé. Do ticha pravidelně odtikávají hodiny, občas to zapraská v parketách nebo ve dřevěném obložení. Občas, jakoby se celý dům nadechl a pozvolna vydechoval, stejně, jak to děláme my při meditaci na konci cvičení. Jako kdyby se celá sokolovna rozhodla, že se po tréninku potřebuje protáhnout, stejně jako to děláme my, a jako kdyby starému domu praskalo v kloubech, ostatně, stejně jako nám.

Obloha venku se na chvíli vyjasnila a západním oknem na tatami dopadají měkké, zlatavé paprsky zapadajícího slunce. Všechna zeleň kolem dojo, a že je jí tu požehnaně, se rozzářila sytě zelenou barvou a začala se třpytit kapkami deště, které na ní ulpěly. Venku náhle začali zpívat ptáci. Ve změti jejich písní jsem nejspíš zaslechla i hlas drozda. Nastal tak magický okamžik, že kdybych se zrovna nacházela v nedalekém parku, zřejmě bych se stala svědkem toho, jak sochy z pískovce obživly a daly se do tance.

Můj pohled se stáčí ke kamize. Jsou na ní dvě fotografie. Na jedné je O-sensei Morihei Ueshiba, zakladatel aikido. Na druhé pan Nishio-sensei, člověk, který seznámil svět s konceptem tak zvaného yurusu-budo. Pán, k jehož odkazu se hlásím.
 
Ani jednoho z nich jsem neměla možnost potkat osobně - jeden zemřel dávno před tím, než jsem se narodila, ten druhý krátce před tím, než jsem objevila, že něco jako aikido existuje. A přeci mi oba vstoupili do života až neuvěřitelným způsobem mi jej změnili - k nepoznání, a k lepšímu. 
 
Dřív jsem ty fotografie nenáviděla. Ať se v dojo postavíte kamkoliv, stále máte pocit, jako by se na vás dívaly. Nic jim neujde. A když Vám to nejde, máte pocit, že se pobaveně usmívají. Kdysi mně to nevýslovně štvalo. Dnes mě ale fotografie z nějakého důvodu přitahují a nemohu se na ně vynadívat. Z obou párů očí cítím moudrost, z toho druhého i neuvěřitelnou laskavost - stín toho, jaké ty oči byly zaživa. Oba pánové se na mně dívají přátelským pohledem. Jaké by to asi bylo, potkat je osobně?

Sedám si před kamizu, a pokouším se vyprázdnit si, ale vždy, když se snažím nechat myšlenky volně plynout, a když se mi zklidní dech, musím kýchnout - jednou, podruhé, po páté. Koukám se na kamizu. Oba pánové se mi dívají do očí. Teď není na pokus o něco, čemu by se snad dalo říkat meditace, vhodná chvíle, bleskne mi hlavou, a tak se zvedám a zanechávám pokusů.

Místo toho beru do ruky své iaito a zkouším dát dohromady katy, které jsme ten den cvičili, a nacvičuji seky. Konečně mám čas a prostředí na to, mu naslouchat. "Shomen už Ti docela jde," hvízdne můj Hodný dráček nečekaně jasně a hlasitě do okolního ticha, hned na poprvé. Ten zvuk mi dělá radost. Další sek už se tak nepovedl, a meč distingovaně mlčí. "Tady ještě musíš hodně trénovat," špitne meč při pokusu o yokomen z levé strany. U pokusu o yokomen z pravé strany se zdržuje komentáře. "Hezký!" slyším při pokusu o kesagiri. Je to poprvé, a na dlouhou dobu naposledy, co se k tomuhle seku vyjadřuje. Poprvé a na dlouhou dobu naposledy rozčísl můj meč vzduch s hlasitým zasvištěním. U druhého pokusu opět zachovává hluboké mlčení. "Dneska už to stačilo…" jasný pokyn, že mám přestat, dostávám od Hodného dráčka ve chvíli, kdy se opět pokouším o yokomen. Vkládám do seku všechno, až se mi perlí pot na čele, ale iai mi málem vylétlo z ruky.

Odkládám tedy meč na stranu, a v posledních paprscích denního světla ještě zkouším pády dozadu. Nikdy mi moc nešly, ale poslední dobou byly mé ushiro-ukemi doslova a do písmene na pytel, a ani teď to není žádná hitparáda. Alespoň, že už si tam necpu hlavu. Tak sláva, zítra to bude zase o fous lepší…

Jak slábne denní světlo a končí den, přemýšlím o tomto semináři. Vstávali jsme v pět hodin ráno, abychom dorazili včas na dopolední trénink. Po cestě jsme se dokázali ztratit, potkali jsme auto na boku ve škarpě, a pak jsme se zase našli a dojeli jsme včas. Seminář vede Francouz, Jacques Chervin. Co jsem vyrozuměla z rozhovorů ostatních, tenhle pán semináře moc nemívá, o to méně v ČR. Vážím si toho, že tu jsem. Tak za 10 let budu moci ukazovat "štempl" v průkazce a budu se moci chlubit, že jsem byla na jeho semináři.

Abych nějak blíže popsala průběh semináře: Jacques není typem učitele, který by toho hodně namluvil. Svou roli zde sehrála jistě i jazyková bariéra, ale jaký je to rozdíl proti Shishiya-senseiovi, který jazykovou bariéru prostě nebere v úvahu, a semináře doplňuje vysvětlením a snahou přiblížit nám filozofii aikido a své myšlenky. Jacques vlastně nemluví skoro vůbec, a se seminářem se s prominutím "nesere". Žádná rozcvička, jde rovnou na věc, techniky ukazuje rychle, cvičí je přesně a celkem tvrdě.

Prvotní šok vystřídalo nadšení, když trénink zahájil katou mae-giri. První seminář, na kterém se hned na začátku chytám. Následovalo zmatení, když začal předcvičovat varianty na dané téma, které jsem nikdy neviděla a absolutně jsem nestíhala jeho tempo. Zmatení pak nahradilo zklamání, když jsem zjistila, že ani jednu z variant nejsem schopná dát dohromady. A to jsme právě docvičili poslední variantu, u které si mně Jacques prohlédl a gestem, Francouzům vlastním, mi dal najevo, že dobrý.
 
"Ty venkovský tupane," nadávala jsem si replikou z divadla Kjógenu, na jehož představení jsem nedávno byla...není divu, že mi právě tahle replika utkvěla v hlavě, v tu chvíli se na mně přesně hodila. Dál už následovalo jen zmatení, rezignace a snaha nezrakvit sebe ani ostatní. Navíc se začal hlásit spánkový deficit, nastřádaný za několik předchozích týdnů, a tělo už se prostě nechtělo hýbat. Při odpoledním tréninku jsem prostě odpadla, a to doslova, i přes bohaté a velmi pravidelné přísuny teinu...na dvě hodiny. V nářaďovně (ani si nepamatuji, jak jsem se tam dostala), jsem upadla do sladkého spánku. Pravidelné "odplácávání" kolegů na tatami, mně nádherně ukolébalo ke spánku .

V době, kdy píšu tento skoro až deníkový záznam, je přede mnou ještě jeden den semináře. Budu naštvaná, protože mi to nepůjde. Budu odmítat cvičit některé techniky, protože budou moc tvrdé, a asi se zase "uleju" do nářaďovny. Už teď ale vím, že budu odjíždět plná nových dojmů a témat k přemýšlení, a hned po návratu začnu spřádat plány, na který seminář vyrazit příště.

Už teď mám dojmů tolik, že mi nezbývá nic jiného, než si je sepsat, aby mi nevybledly a neztratily se v záplavě nových vjemů. Už dlouho jsem nezažila ten pocit, jaké to je, být omezen jazykovou bariérou. 
 
Nikdy jsem ale také nezažila tak intenzivně ten pocit, že slova nejsou vůbec potřebná. Jasná ukázka techniky a maximálně pár doprovodných slůvek bohatě stačí. Toto je také první seminář, na kterém jsem zažila, že by si učitel obešel několikrát úplně všechny zúčastněné, a všem opravil chyby ve cvičení. Jistě k tomu přispěla komorní atmosféra semináře.

Jacques ve mně zanechal hluboký dojem. Tento pán, vzdáleně připomínající Pohlreicha (kdyby měl Pohlreich o sto kilo méně), sice na jedu stranu cvičí tvrdě a tváří se nepřístupně, na druhou stranu ale okamžitě rád ukáže, opraví, poradí. Z přísně řezané tváře se usmívá pár očí, který v sobě snad má něco málo z moudrosti pánů na kamize. A když má příležitost, je to veselá kopa.

Bolí mně žebra, jak jsem blbě upadla, a těším se, co přinese zítřek...
Hořice, 20. června 2015

Žádné komentáře:

Okomentovat