Stránky

čtvrtek 31. března 2016

Co nového jsem se dozvěděla o japonském meči

Usmálo se na mě štěstí, a bylo mi dovoleno stát se součástí jednoho super kolektivu. A ten kolektiv uspořádal - řekněme - slezinu. Uzavřená společnost se sešla posedět, pojíst, popít a poklábosit, vážně i nevážně. Se spoustou z nich jsem ještě neměla možnost se blíže seznámit, a tak to pro mne byla spíše příležitost se s nimi trochu lépe poznat. Kromě dobrého jídla bylo součástí setkání i krátké, leč obsažné povídání o japonském meči, a já jsem tak měla možnost podstatně si rozšířit své znalosti na toto téma. Zde je souhrn postřehů k danému tématu, které jsem si stihla zapamatovat, snad bez nějaké velké dezinformace, a které jsem se pokusila nějak logicky uspořádat...

Japonský meč je pro Japonce předmět nesmírného významu. Je to jeden ze symbolů císaře a figuruje již v japonské kronice Kodžiki. V Japonsku existují svatyně, které jsou přímo určeny k uctívání meče (meč je tam vystaven na oltáři jako posvátný předmět).

Pod pojmem nihon tó - japonský meč - rozumíme opravdu široké množství chladných zbraní, do některých byste nejspíš ani neřekli, že to už/ještě je meč. Najdeme tam vše, od nožů tanto, přes meče katana a tachi, až po naginata, což je zbraň připomínající naši evropskou halapartnu.

Absolutně nejzákladnější způsob, jak dělit japonské meče a přiřknout jim nějaké pojmenování, je podle délky. Existuje ale mnoho kousků, jejichž délka je taková, že je jejich pojmenování minimálně nejednoznačné, ne-li přímo sporné. A tak co je podle jednoho ještě wakizashi, je už podle někoho jiného chisa gatana, nebo naopak. Hodně záleží na době, ze které pocházejí.

Asi nejznámějším japonským mečem v Evropě (a v Americe) je japonský prohnutý meč katana, který se nosí ostřím nahoru, zastrčený za pásem obi. Aby ne, když ho vídáme v tolika filmech se samurajskou tématikou. Druhým typem japonského meče, který často vídáme ve filmech, je tachi, nošené s brněním, zavěšené u boku ostřím dolu. I když...Hollywood je prostě Hollywood...

Velmi zjednodušeně podáno, tachi je vývojově starší. Je delší, více zahnuté a používali jej samurajové bojující v brnění na koni. Když postupem času sesedli samurajové z koně a začali bojovat na zemi bez brnění, bylo potřeba tomu upravit i styl boje a meče. Ttači se proto zkrátily a změnil se způsob nošení. Přeměna tachi v katanu trvala poměrně dlouho a existuje mnoho mezistupňů.

Zatímco katany vystavujeme na stojánku zásadně ostřím vzhůru, tachi se vystavují jen a pouze ostřím dolů.

Všechno v Japonsku má svoji stranu omote (přední, pohledovou) a svoji stranu ura (zadní). U mečů typu katana je strana omote ta, na které je kurgiata (otvor pro šňůru sageo). Při vystavování bývá ukazována právě tato strana, existuje ovšem pár zvláštností, které dovolují toto pravidlo porušit. Jednou z nich je, že pokud je vchod napravo od místa, kde meč vystavujeme, jedná se o prostor, ze kterého mohou přijít nepřátelé. Proto je v tomto případě dovoleno vystavovat meč opačně, abychom mohli tasit směrem k místu ohrožení. Stejně tak, pokud máme napravo od meče nějaký předmět uctívání (může se jednat i o kříž), vystavujeme meč opačně.

Pohledovou stranu má i tsuba. Je to ta strana, kterou vidíte, když je meč schovaný v saye. Výzdoba strany omote a ura na tsubě se často liší, a tak zatímco na pohledové straně je např. vyobrazen bůžek štěstí, na straně ura může být vyobrazen např. démon, nebo nějaký nepřátelský motiv - prostě je to ta "fuj strana", kterou radši nechceme vidět.

Stranu omote a ura mají i kolíčky, kterými je čepel zajištěná v rukojeti, párové ozdoby menuki, a tak dále.
Kvalitní ostré meče jsou tak přesně sesazené dohromady, že na upevnění čepele stačí jeden kolíček. Ve velkém vyráběná iaita (meče na cvičení), která nejsou tak dobře spasovaná, mohou mít kolíčky dva. Kolíčky jsou kónické, a při rozebírání meče je potřeba si pamatovat, který kam patří a z které strany se zasouvá.

I přes to můžeme na řapu meče najít více otvorů pro kolíčky. Důvodem je již výše zmíněné zkracování mečů, které se provádělo zásadně zezadu, kde nebyl meč tak prokalený. Navíc se tak nezničila špička meče.

U historických mečů může mít i tak titěrná záležitost, jako kolíček, zdobenou hlavičku. Prý se to ale vídá zřídka.

Zatímco meč je v Japonsku posvátný, saya se považuje za spotřební zboží, a když se zničí, prostě se koupí nová, a šmitec.

Co mě z povídání zaujalo asi nejvíce, nebylo velké množství historických odkazů, ani medailonky s informacemi o mečích a mečířích, které jinde nenajdete. Byly to rady, jak právně zacházet s mečem při jeho přenášení a předávání, zejména asi proto, že tato problematika se během tréninků řeší jen velmi okrajově, zřejmě pro to, že málo kdy někomu půjčujeme svůj meč (A protože je to tak jasné, že to přeci všichni víme. Mno, já to nevěděla.) Jak je to tedy správně?

Pokud předávám někomu meč, držím jej vodorovně. Tsuka (rukojeť) směřuje doleva, strana, na které je ostří, se nachází směrem ke mně. Meč držím zespoda, dlaněmi vzhůru, a palec levé ruky zajišťuje meč proti vyklouznutí. Ten, komu meč předávám, chytá meč taktéž zespoda a "tlačí" meč a sayu proti sobě. Na znamení toho, že meč drží pevně a že jej mohu pustit, jej partner lehce nadzvedne. Následuje krátká poklona a můj partner by měl otočit meč ostřím k sobě, na znamení toho, že mě nechce zabít.

To, jak meč pokládám, je určeno podle toho, v jaké se nacházím situaci, a jsou tři možnosti. Buď kladu meč před sebe (respektive mezi sebe a partnera), ostřím k sobě. Mám tak meč u sebe, ale ukazuji partnerovi, že mu věřím - dávám meč tak, že je pro něj snadné na meč dosáhnout. Další možnost je dát si meč napravo vedle sebe, opět ostřím k sobě. Pokud se nacházím v opravdu přátelské společnosti, mohu meč dát za sebe. I tak bych ale měla mít meč poblíž, ideálně bych ho měla mít položený na špičce svého palce u nohy (při sedu v seiza), abych stále měla povědomí o to, kde je a že mi ho nikdo nevzal.

Pokud si chci něčí meč prohlédnout, vytasím jej celý a čepele se nedotýkám. Znalci nebo restaurátoři mívají při takové příležitosti na rukou bílé rukavice, ve kterých se mohou čepele dotknout (ale nikoliv ostří), a přidržet si tak meč pro lepší prohlédnutí. Pouze částečné vytasení meče je považováno za urážku.

Prohlížení mečů samo o sobě je takovou malou vědou ve vědě. U historických mečů se často meč rozebírá, předmětem zkoumání je většinou čepel. Zájemci o prohlédnutí přistupují k meči jednotlivě a než jej vezmou do ruky, měli by se meči uklonit. Ostatní zatím udržují odstup, aby ten, který právě meč prohlíží, měl dostatek prostoru a mohl si meč libovolně natočit ke světlu, aniž by tím někoho ohrozil. Při prohlížení meče se zásadně nemluví.

A na závěr perlička: Cvičení s japonským mečem se zásadně vyučuje v podobě pro praváky. Když se někoho zeptáte, jestli se s mečem cvičí i na levou stranu, v lepším případě se na vás podívá a myslí si něco o neználkovi. V horším případě máte pocit, že jste absolutní retard, že nevíte tak jednoduchou věc. Samořejmě, že ne! Nicméně, dochovaly se meče i se soupravami, které prozrazují, že jejich majitelé byli leváci a že jej jako leváci i používali, někteří byli i docela známí. Bohužel jsem si nestihla zapsat jejich jména, abych mohla googlit další informace. Žili v době, kdy Japonskem zmítal chaos, a tak nikdo neměl šanci je to " naučit správně", a bylo jich málo. Ale byli. Takže až vám někdo bude říkat, že japonský meč pro leváka je kravina, a že to nikdy neexistovalo, můžete mu s čistým svědomím oponovat, že existovalo. 

Žádné komentáře:

Okomentovat